Kotýřina

Z pole na plochém návrší západně od rybníka Sadnice pocházejí nálezy pravěkých a středověkých zlomků nádob, pozůstatky zaniklého osídlení mimo intravilán pozdější vsi. Kotýřina se poprvé uvádí roku 1291 ve spojitosti s Budilovem z Kotýřiny, přísedícím zemského soudu. Vznikla ale zřejmě mnohem dříve, vzhledem k postavení Budilova a k tomu nezbytnému majetkovému zázemí. Název sídla patrně pochází z osobního jména Chotyra, snad nejstaršího držitele Kotýřiny (vzpomeňme na bájného Tyra, bojovníka v Lucké válce ze Starých pověstí českých). Během staletí byl zapisován různými způsoby (Chotiřina, Chotýřany, Choteřina, Chotejřin, Chotajřina, Chotyřina), ještě v roce 1923 úředně jako Kotejřín.

Roku 1324 je zmiňován Svojše z Kotýřiny, který předal svůj majetek synovci Martinovi. V průběhu 14. až 15. století se uvádí řada vladyků, kteří se psali z Kotýřiny (Předbor 1362, Brum či Bruno 1364, Přibík 1390, Martin 1407, Jindřich 1412, Beneš a Hynek 1414, Petřík 1429). V následujícím období získal Kotýřinu z neznámého důvodu Racek z Kocova a Horažďovic. Možná některý příslušník kotýřinského rodu sdílel s Rackem jeho bojovné výpady na jihu Čech nebo s ním hájil Horažďovice na přelomu let 1477–1478 (August Sedláček popisuje, že Racek „měl několik zemanů ve službě“ a pokračuje: „Divoká vášeň Rackova, neméně pak drsné jeho mravy a chtivost způsobily, že naň činěny často žaloby a kruté jízdy jeho učinily jej sousedstvu daleko široko nepohodlným“). Poté, co Racek z Kocova o Horažďovice přišel a zřejmě se dostal do finanční tísně, prodal roku 1479 svůj statek Kotýřinu Smilovi Hodějovskému z Hodějova, zvíkovskému purkrabímu. Hodějovští drželi Kotýřinu do roku 1541, kdy ji od Jana Hodějovského koupila Dorota ze Šmolova. Po ní statek zdědil její manžel Václav Hruška z Trkova. Hruškové jej roku 1568 prodali Zikmundovi Kaufunkovi z Chlumu a na Hůrce (po něm se jmenuje rybník Káfník mezi Kotýřinou a Kovářovem). Od něj Kotýřinu roku 1584 koupili Švamberkové. Poté mizí zprávy o zdejší tvrzi, ves byla připojena k orlickému panství a nadále sdílela jeho osudy.

Ve vsi býval jeden svobodnický dvůr, druhý na samotě Kroupov. Kotýřinské svobodnictví bylo roku 1550 v držení bratrů Matěje a Jana, od roku 1557 Martínků z Kotýřiny. Od Jana Martínka je roku 1598 odkoupili Švamberkové a tím svobodnictví zaniklo. Kde dvůr stál dnes nelze zjistit.

Přes modernizační zásahy se dosud na území Kotýřiny vyskytuje několik pamětihodností. Návesní kaple sv. Jana Nepomuckého se zvonicí pochází z roku 1906, je postavena v místně obvyklém stylu s novorománskými a novogotickými prvky. Uvnitř ji nástěnnými malbami vyzdobil Josef Kotaška, interiér ale není přístupný. Na bývalém rozcestí zaniklé tzv. slavoňovské cesty stojí žulový Kolmanův kříž, kdysi hospodáře v usedlosti čp. 3. Na soklu je datován rokem 1864, ale předcházel mu starší kříž, doložený na mapě 1. vojenského mapování již ve 2. polovině 18. století. Zmínka o něm je uvedena i ve svatební smlouvě Josefa Rianta z roku 1839. Byl už několikrát poškozen a kompletně restaurován v roce 2025. Přitom byl přesunut o několik metrů blíže k oplocení sousední zahrady.

Kromě toho se ve vsi zachovalo několik starších stavení v tradiční podobě, i když původní usedlosti jsou již převážně rozrušené. Kotýřina postrádala, zřejmě vlivem přítomnosti panského sídla a jeho hospodářského zázemí i dvou svobodnických dvorů, velké selské statky, jako je tomu v jiných vsích na Kovářovsku. Podle berní ruly (soupisu daňových povinností) z roku 1654 zde hospodařili jen dva chalupníci a pět zahradníků, v celkem sedmi prostých usedlostech na poměrně malých výměrách půdy. Posledním zástupcem původně převažující roubené zástavby je dům čp. 7 s roubenou světnici a síní, s přezděnou zadní částí. Malebný roubený dům čp. 8 „v kožichu“ (omazaný hliněnou omítkou) z 18. století na jižním okraji vsi byl zbořen roku 2025 a z původní usedlosti zůstala už jen roubená komora.

Ostatní zděná zástavba pochází vesměs z konce 19. a zejména z první třetiny 20. století, například rozložitý dům čp. 6, klasicistní čp. 16 datovaný rokem 1825 (původně čp. 17, číslo si „vyměnil“ s domem na Kroupově a sousedící roubené čp. 15 zaniklo), čp. 1 z roku 1929 nebo čp. 3 z roku 1924 se zachovalou kamennou stodolou a dvěma sklípky naproti vjezdu do dvora. Mezi usedlostí čp. 3 a bývalou čp. 5 (dnes rekreační dům bez návaznosti na původní stavení) procházela zaniklá cesta, dodnes ústící do polí pěknou alejí.
Nejzachovalejším domem tradičního rázu je čp. 14, příznivě se uplatňuje také protilehlý dům čp. 22, hmotově i dům čp. 20 a též čp. 18 u potoka. Naproti němu na dnes zarostlé parcele stávala roubená usedlost čp. 12, zaniklá na konci 50. let 20. století. Svému osudu neušel ani původní obytný dům čp. 4, zbořený v 70. letech 20. století. V tradiční podobě se uchovaly některé hospodářské stavby, stodoly a chlévy s kamennými portálky (například v čp. 13 na samotě nad hrází rybníka Sadnice).

TVRZ

Situace feudálního sídla je v půdorysu vsi dobře čitelná. Původně jen zemanský dvorec byl založen na výběžku mírného návrší svíraného rybníky Sadnice a Kroupovák a potočním údolím mezi nimi. V přechodném goticko-renesančním období za Hodějovských byl radikálně přestavěn a v písemných pramenech poprvé označen jako tvrz. Po roce 1584, kdy se stala majetkem Švamberků a ztratila svou sídelní funkci, byl areál tvrze rozparcelován a zdivo rozebráno. Dnes je na jejím místě drobná náves obklopená čtyřmi usedlostmi, jejichž skladba má dosud rysy pravidelného rozvrhu s vnitřním nádvořím. Zvláštní funkci mohl zastávat bývalý již zbořený dům čp. 4 na jihozápadní straně, jediný zděný objekt v areálu tvrziště zakreslený na mapě z roku 1830. Roku 1929 nově vystavěná obytná budova usedlosti čp. 1 byla roku 1938 označena pamětní deskou Jana Hodějovského z Hodějova.

KROUPOV

Samota Kroupov leží asi 400 m jihozápadně od vsi pod Kroupovským rybníkem.

Bývalý svobodnický dvůr (dnes čp. 10, 11 a čp. 17 – dříve 16) a vodní mlýn (čp. 9) středověkého původu drželi roku 1550 bratři Václav mladší a Matěj. V letech 1606 a 1654 se zmiňuje svobodník Jan Kroupa na Kroupově. Václav Kroupa roku 1721 prodal dvůr a mlýn Janu Josefovi z Újezda a roku 1729 byl majetek připojen k orlickému panství Schwarzenbergů. V dějinách svobodnictví jde o výjimečně dlouhé držení svobodného hospodářství, obvykle vystaveného silnému ekonomickému a vrchnostenskému tlaku. Zatímco dvůr nadále hospodařil v rámci sítě orlických dvorů, mlýn byl roku 1759 prodán Vítu Temnachovi. Roku 1830 patřil Matěji Šáchovi, někdy poté byl rozšířen o západní přístavbu. Od konce 19. století na mlýně hospodařil rod Pauknerů až jej roku 1939 převzali Robert a Josefa Voráčkovi (vlastnící též dvůr Slavoňov). Ve 40. letech 20. století zanikla velká roubená stodola na západní straně areálu. Po válce v dobách rozmachu chalupaření byl mlýn rekonstruován a na zahradě pod mlýnem roku 1969 vystavěna historizující zděná kaplička se zvonicí. Dnešními majiteli je mlýn udržován, má obnovené vodní kolo na vrchní vodu. Uvnitř se dochovala mlýnská hranice s nápisem z roku 1828 a zbytky poslední technologie.  

Schwarzenberský dvůr byl vlivem pozemkové reformy rozparcelován, stavení rozděleno na několik obytných domů a ze západu přistavěn dům čp. 23, přesto se kromě hlavní budovy uchovaly i zbytky ohradní zdi se dvěma pilířovými branami. Za spodní dvorskou branou asi 100 m západně od mlýna u zaniklé cesty z Kroupova do Přílepova stojí mezi dvěma mohutnýmí lípami kamenný kříž postavený na paměť poručíka Jana Pauknera padlého roku 1916 na italském bojišti. Dochována je nápisová deska a vojákova podobenka. Návštěvníci nechť se nenechají odradit recesistickou závorou a různými cedulemi před vstupem do Kroupova, neboť cesta vedoucí přes dvůr až ke kříži je veřejnou obecní komunikací.

JAN HODĚJOVSKÝ Z HODĚJOVA

Roku 1479 Kotýřinu získal zvíkovský purkrabí Smil Hodějovský z Hodějova. Záhy zemřel a správu předal nejstaršímu synovi Rousovi. Ten nechtěl dopustit, aby se v kovářovském kostele konaly jiné než katolické bohoslužby. Skupina poddaných vyznávající podobojí jej proto roku 1502 „v lese Chotině za rybníkem“ zavraždila. Za jeho nezletilé děti Jana a Smila se statku ujal Rousův bratr Přech a později druhý bratr Mikuláš. Rousův prvorozený syn Jan z Hodějova narozený 6. ledna 1496 mezitím dospěl, po studiích ve Slezsku a Sasku se vrátil na rodnou tvrz a roku 1527 převzal správu statku. Díky svému vzdělání a úspěšnému hospodaření se stal mecenášem české kultury, hojně podporujícím činnost i kariérní postup jejích představitelů. Podnítil například Václava Hájka z Libočan k sepsání slavné Kroniky české. Na tvrzi v Kotýřině se scházel okruh jeho přátel z řad univerzitních profesorů, spisovatelů a básníků, například Matouš Kolín–Collinus, Jan Orpheus, Jan Šentygar, Vít Traján, Jan Racek, Petr Fux–Vulpinus, Šimon Fagellus Villaticus a další. V letech 1537–1555 Jan Hodějovský působil jako místosudí Království českého. Obýval hlavně dům v Praze a Kotýřinu kvůli častým majetkovým sporům, při nichž byl dokonce ohrožován na životě, prodal roku 1541 Dorotě ze Šmolova. Roku 1552 koupil zámek Řepice, kde se natrvalo usídlil po opuštění soudcovského úřadu. Z tohoto zámku se stalo jedno z center humanismu v Čechách. Zde Jan Hodějovský z Hodějova zemřel 11. února 1566.