Vepice

Místo bylo osídleno již v pravěku, jak dokládá zdejší nález zlomku neolitického vrtaného kamenného mlatu.

Původní název středověké osady s rozptýlenou dvorcovou zástavbou byl údajně Epici, od zakladatelova jména Eppo (zkratka jména Eberhart, hojně doloženého od počátku 13. století) a značil ves lidí Epových. Název se ustálil spojením s předložkou v Epici.

Prvním zaznamenaným držitelem vsi (dvora) byl Svojše z Kotýřiny, zapsaný k roku 1324. Vznik gotické tvrze lze předpokládat ve spojitosti s Jaroslavem z Vepic, který roku 1373 vedl spor s milevským klášterem o hranice svého majetku. V listině z roku 1382 se uvádí Gertruda z Vepic, patrně Jaroslavova manželka. V letech 1388–1412 je zmiňován Odolen z Vepic.
Existence tvrze a poplužního dvora je výslovně potvrzena roku 1437, kdy ji měli ve společném vlastnictví Odolenovi synové Burian a Franěk z Vepic. Po polovině 15. století z neznámých důvodů přišli o rodový majetek a své působení přenesli do Kovářova (Franěk je roku 1485 držitelem tamního Melicharovského dvora), v němž pokračovali jejich potomci Odolen a Jan z Vepic. Jimi rod Vepických nosící ve znaku psí hlavu vymřel.
Koncem 15. století Vepice vlastnil Jindřich z Březí. Následník Petr z Březí prodal roku 1504 vepický dvůr Václavu Popelovi z Lobkowicz na (Vysokém) Chlumci. Někdy v té době tvrz přestala plnit sídelní funkci a zanikla. Ves později získala rodina Hrušků z Trkova „seděním na Kovářově“ a roku 1592 Dorota Čechočovská ves prodala Janu Jiřímu ze Švamberka, natrvalo jako součást orlického panství.

Podle rodového erbu s vyobrazením psí hlavy, umístěného na milevském kostele sv. Jiljí se tradovalo, že opat zdejšího kláštera František pocházel z rodu vladyků z Vepic. Listina z roku 1383 však opata Františka jmenuje jako příslušníka jiného rodu, Podnavců z Kamenice u Jílového, s obdobným erbovním znamením.

Vepická tvrz stála údajně na oválném ostrůvku v rybníku Nový. Měla být roubená na kamenné podezdívce. Při čištění rybníku v roce 1900 se prý našlo velké množství dubových trámů, fragmentů keramiky, zvířecích kostí a železného nářadí. Při archeologické revizi lokality v roce 1976 bylo na ostrůvku nalezeno několik středověkých střepů. Přesto se velikost ostrůvku pouhých 12 x 15 m nezdá být příhodná pro stavbu tvrze ani pro její obývání. V té souvislosti je zvláštní, že na mapách stabilního katastru z roku 1830 ostrov chybí, ačkoliv na mapě panství Orlíka z let 1803–1816 zakreslen je. Navíc není jisté, jestli rybník Nový existoval již ve středověku, jak nasvědčuje jeho název. Nabízí se domněnka, že tvrz na tomto místě chráněném vodotečí skutečně stála, ale její pozůstatky byly odtěženy v novověku při zakládání rybníka a ponechána byla jen malá část původního terénu v podobě ostrůvku. Poplužní dvůr pak mohl být situován v místě pozdější usedlosti čp. 8 v západním sousedství rybníka, z jejíhož areálu pocházejí nálezy zlomků staré keramiky.

V jádru vsi se nachází neorománská kaple Panny Marie Lurdské z roku 1901. Dům v usedlosti čp. 2 je posledním dochovaným roubeným stavením z původní převážně dřevěné zástavby vsi. Při usedlosti čp. 15 stojí zděná budova s kovářskou dílnou zakreslená již na mapě z roku 1830. Pod hrází rybníka Nový byl na počátku 60. let 20. století otevřen jámový lom na kvalitní dekorační žulu. V červnu 2013 došlo při povodni k jeho zatopení a od té doby je opuštěn.

Peštův (Kožkův) mlýn

Bývalý vodní mlýn „s krčmou vejsadní“ je poprvé připomínán již roku 1592. V pozemkové knize je k roku 1594 zapsán jako poddanský mlýn Trochovský. Roku 1604 na něm hospodařil mlynář Jan Kožíšek (Kožka). Dnešní zcela přestavěný rekreační objekt má dochovanou vyzděnou lednici (prostor v němž se otáčelo vodní kolo) a mlýnici uvnitř s téměř kompletním mlecím zařízením z 19. století.

Pomník Karla Papršteina

Jižně od obce nedaleko Peštova mlýna stojí pomník připomínající tragickou událost při kamenické práci. Karel Paprštein se narodil 27. 1. 1898 ve vsi Vepice čp. 13 domkáři Vincencovi a matce Františce (rozené Fořtové) jako prvorozený syn, měl 4 bratry a 3 sestry. Oženil se 1. 6. 1929 s Julií Šindelářovou (narozenou 8. 2. 1898, dcerou rolníka Josefa Šindeláře ve Vepicích čp. 8 a Marie roz. Spilkové z Hostomic). Nešťastně zahynul 9. 7. 1936, kdy se po bouřce, při níž byl schován se spolupracovníky v blízkém Peštově mlýně, sám vrátil do lomu, kde se na něj sesula skála. V okolí jsou dodnes patrné pozůstatky po těžbě kamene.

Těžba a zpracování kamene

Zdejší kraj byl významným zdrojem stavebního kamene již od středověku. Rozmach těžby žuly zde nastal koncem 19. a počátkem 20. století, kdy byl kámen dopravován po Vltavě až do Prahy či jiných měst i do zahraničí. Pro svou vysokou pevnost v tlaku a trvanlivost byla žula používána pro hrubé kamenické práce (kostky, kvádry, desky, obrubníky), v menší míře i na sochařské práce. Spotřeba kamene byla tehdy obrovská a kamenolomů v Povltaví pracovalo značné množství. Tento růst zastavila ve třicátých letech 20. století hospodářská krize a také změna technologií staveb, která začala využívat hlavně beton a místo dlažebních kostek asfalt. Většina lomů postupně zanikla a již nebyla obnovena.

Kámen se zprvu těžil a opracovával jen ručně pomocí kladiv, palic a různých železných dlát. Jeden z nejstarších způsobů získávání kamene spočíval v odlučování tzv. klínováním – štípáním za pomoci dřevěných či železných klínů a velkých kladiv. V zimě se používala voda, která se nalila do spár či mezer, nechala se zmrznout a mrazem pak sama kámen roztrhla. Tyto staré způsoby lámání kamene však představovaly pro kameníky fyzicky náročný a časově zdlouhavý proces, často i nebezpečný (jak dosvědčuje pomník tragického úmrtí kameníka Karla Papršteina z Vepic). Kamenické řemeslo se předávalo z otce na syna a vyžadovalo dovednost a značnou trpělivost. Stačil jeden špatný úder kladivem nebo nesprávně nastavené dláto a mnohadenní práce byla nenávratně zničena.